OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TESSERACT zase trochu vyměkli. No a? To přece nevadí. Dokonce jim to takhle i sluší. Zvláště, když k sobě opět přitáhli zpěváka, se kterým jim to slušelo nejvíce. Snad by jim to konečně mohlo i nějaký ten čas vydržet. Daniel Tompkins podává na novém albu již tradičně skvělý výkon. Krom jeho bezchybného příspěvku dodává nahrávce specifický charakter slapovou technikou i baskytarista Amos Williams. Mnohdy je jeho nástroj přímo neodělitelně vpit do kytar, jindy trochu rušivě odsekává ambientní plochy. V každém případě jeho smysl pro rytmus a stavbu basových linek dodává TESSERACT specifickou složku, kterou se mnoho příbuzných kapel pochlubit nemůže. Lze říci, že Tompkins a Williams tvoří pilíře, na kterých novinka stojí. Zbytek je zvuk a strunná atmosféra.
Oproti minulosti zmizela koncepčnost a hroty. S novou nahrávkou se už nedá o TESSERACT mluvit jako o metalové kapele. Skupina míří někam do progrockových vod. Pryč jsou riffové vánice. Vokál se také nevydává do extrémnějších poloh, nejvíce tlačí na pilu v pasáži, která jde směrem k rapu, a bohužel musím říci, že i rytmicky se výraz kapely zjednodušil.
Tím se dostávám i k tomu, s čím mám na současné nahrávce největší problém. „Polaris“ prostě propluje, je to příjemné setkání, ale moc toho nezanechá. Na mě působí jako kompromis mezi emocemi, hitovostí, atmosférou, technikou a tvrdostí. Výsledek je takový, že tu je pár hezkých téměř soundtrackových ambientně pojatých pasáží, několik zajímavých groovů, které tvoří hlavně basa a bezchybný zpěv, ale ve výsledku nic výrazného, k čemu bych se za rok nebo dva vrátil.
7 / 10
War Of Being (2023)
Sonder (2018)
Polaris (2015)
Altered State (2013)
Perspective (EP) (2012)
One (2011)
Concealing Fate (EP) (2010)
Demo (2007)
Nuda, zklamání.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.